Jdi na obsah Jdi na menu
 


Oheň

2. 2. 2010

OHEŇ - dobrý sluha, špatný pán

S ohněm se lidstvo setkává již od samotného počátku své existence. Oheň je výsledkem složité chemické reakce zvané oxidace, při níž reaguje s ostatními prvky kyslík jako nejčastější oxidační činidlo.

KYSLÍK je vysoce reaktivní plyn, bez barvy, chuti a zápachu. Kyslík je prvek, který má na Zemi největší zastoupení - voda oceánů, které pokrývají 2/3 zemského povrchu, je hmotnostně složena z 85 % kyslíku, v zemské kůře je jeho hmotnostní obsah odhadován na 46 – 50 % a v atmosféře je hmotnostně zastoupen 23 %, objemově 21 %.

S oxidací se setkáváme běžně každý den, např. rez na železe, měděnka (zelený povlak na mědi) oxidují nám konktakty na elektronice a setkáváme se s hnilobnými procesy. Oxidace ale v tomto případě probíhá pozvolna.

HOŘENÍ je proces, kdy oxidace probíhá rychle - silně exotermicky, za vývoje světla a tepla. Nejčastějším oxidačním činidlem je vzdušný kyslík, kterého je 21% ve směsi s dalšími plynnými složkami vzduchu, existují ale i bezkyslíkaté oxidační prostředky jako např. chlor. Nejmenší potřebné množství kyslíku pro většinu hořlavých látek je 15% objemu kyslíku ve vzduchu. Tak jako uhasíná svíčka při 17,2% koncentraci kyslíku, začíná uhasínat i lidský život.

Hořlavost látek je závislá na jejich schopnosti slučovat se s kyslíkem nebo jiným oxidačním činidlem. Sloučením kyslíku a dalšího prvku vznikají OXIDY.

Pokud prvky tvoří oxidy snadno a za běžných podmínek, jedná se o HOŘLAVÉ PRVKY (VODÍK, UHLÍK, SÍRA, FOSFOR a kovy SODÍK, HOŘČÍK, DRASLÍK, HLINÍK, VÁPNÍK), pokud ne, jedná se o prvky NEHOŘLAVÉ, které sice můžou tvořit oxidy, ale ne za běžných podmínek (CHLOR, BROM, DUSÍK, STŘÍBRO), nebo netvoří oxidy vůbec (např. KRYPTON, NEON, HELIUM a kovy ZLATO).

HOŘLAVOST SLOUČENIN je ovlivněna zejména prvkovou skladbou jejich molekul (např. uhlovodíky: METHAN, ACETYLEN). Dalšími veličinami jsou charakter a síly vazeb v molekulách, množství a hmotnost jednotlivých prvků v molekule. Jednoduše řečeno, sloučeniny jsou hořlavé, pokud v jejich molekulách převládají hořlavé prvky.

Na hořlavost látky mají největší vliv tyto fyzikální vlastnosti:
Stupeň dělitelnosti - čím více je látka rozmělněna na menší částice, tím má větší povrch, na kterém mohou probíhat chemické reakce. Pokud bude povrch hořlaviny velmi velký a současně bude látka vysoce promísena s oxidačním činidlem může nastat explozivní hoření (např. nafta volně rozlitá na povrchu hoří poměrně klidně, ale vstříknutá do válce spalovacího motoru hoří explozivně).
Modifikace - látka se může vyskytovat v několika krystalických tvarech. Stejná látka se může vyskytovat v různé modifikaci a může mít i různé vlastnosti z hlediska hořlavosti. Například teplota vznícení bílého fosforu je 30 - 50 stupňů celsia, červená modifikace má hodnotu vznícení 400 stupňů celsia a černý fosfor je nehořlavý.
Skupenství látek - hořlaviny se mohou vyskytovat ve skupenství plynném, kapalném, a pevném, které výrazně ovlivňují jejich reakční schopnosti. Nejlépe hoří hořlaviny v plynném skupenství. U kapalin je nutné, aby se nejprve z jejich povrchu vypařily hořlavé páry, které ve směsi se vzduchem hoří. V tuhém skupenství probíhají oxidační reakce na rozhraní fází, kde hoří plynné produkty uvolněné z tuhé hořlaviny a vzniklé jejím rozkladem.

K zahájení procesu hoření je nutné zajistit tři podmínky: oxidační prostředek, hořlavou látku a energii potřebnou k zapálení hořlaviny.

Pokud je proces hoření nežádoucí, nekontrolovatelný a probíhá v prostoru, ve kterém nemá, je nutné podniknout kroky, které proces hoření, označovaný jako požár, přeruší. Takové kroky, které vedou k ukončení procesu hoření, nazýváme proces hasební.

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA